Koukáme, běháme ale hlavně od včera máme přidělena zápisová čísla a jména. Komu které jméno nakonec přistane ještě není konečné, ale někteří to mají jasné.
Úmorná vedra snad skončila, tak dnes také bude přesun a první venkovní výlet.
Oznamujeme všem, že už na vás vidíme :) - včera to začalo a postupně všichni už koukají.
Váha také roste - kromě malé zelené “modelky” máme přes 1 kg. Čikitka je stále vzorná matka a když je potřeba tak je hned připravená krmit.
Už také připravujeme přesun do venkovního obydlí včetně výběhu. To má ale ještě chvilku čas, zatím se nám to batolí v porodní bedýnce (Čikitka ji zdědila po naší Elion (hovawart) tak májí všichni prostoru dost.
Zdravíme naše příznivce a budoucí páníčky a paničky.
Štěňátka pravidelně 2x denně vážíme. Podle “pejskových norem” mají mít štěnda 7-10 den po porodu cca 2x porodní váhy. Naši bobíci si svoje normy poctivě plní.
Modrý - porodní 322 g, aktuální dnes večer 681 g
Fialový - 350 a 721 g
Bílý - 364 a 761 g
Žlutá - 346 a 697 g
Červená - 381 a 797 g
Zelená - 289 a 599 g
A TOHLE Z NICH PAK VYROSTE - ČIKITKA CCA 10 TÝDEN OD NAROZENÍ (taková trochu vzpomínka)
Zdraví vás zatím bezejmenná “áčka”.
Jména už vybíráme, ale zatím nejsou. Syn by chtěl Arašída (asi mu to budu muset splnit, když se tak hezky postaral o web stránky)?
“Zelená” - drobná prvorozená fenečka. Má to těžké před ostatními, ale bojuje. Určitě to bude krásná štíhlá “modelka”, asi trochu po Čikitce.
“Červená” - cvalík, taková matka pluku, statná fenka - první u krmení.
“Fialový” - poslední narozený - nazval jsem ho princem. Zaručeně největší křikloun, ale moc krásný pejsek /už mu vystupují znaky/.
“Modrý” - modrá je dobrá - kliďas a suverén, bude to pohodový pejsek.
“Žlutá” - takový zlatíčko, který se nikam moc necpe, ale svoje si vybojuje.
“Bílý” - největší pohodář a spáč ze všech - nacpat bříško, odvalit se a spinkat. Váhově dohání červenou.
Štěňátka dobře prospívají, Čikita se vzorně stará. Máme mezi nimi jak cvalíky (“bílej” a “červená”) ale i jednu fenečku “zelená” která se asi rozhodla držet “linii” už teď - tu musíme trochu postrkovat, protože cvalíci jí tam moc nepustí
Úžasná zpráva je tady - přivítejte s námi očekávaný vrh “A” naší chovatelské stanice. V pondělí 20.7.2026 během dne přivedla naše Čikitka na svět 6 krásných štěňátek. Kluci a holky si to rozdělili rovným dílem 3 : 3. Navečer jsme stihli první veterinární prohlídku, která dopadla dobře. Malí “ještěďáci” se mají čile k světu a Čiki vypadá spokojeně a šťastně. Zdravíme tátu “Baltíka” - Baltazar Noční hlídka
Máme úžasnou zprávu, březost naší Čikity (Čiki) byla oficiálně potvrzena! Otcem štěňátek se stane nádherný Baltazar Noční hlídka.
Narození štěňátek očekáváme během července a odběr by měl probíhat v září 2026. Sledujte tuto stránku, budeme sem pravidelně přidávat fotky, jak štěňátka rostou…
Splnili jsme všechny podmínky a naše mezinárodně chráněná chovatelská stanice pod FCI byla úspěšně zaregistrována pod názvem Ještědský vítr (Reg. číslo 178/26). Naše chovatelská cesta oficiálně začíná!
Pojizeřím za sluncem 2024
Když člověk překročí padesátku, začíná si více vážit pohodlí. Dobrá káva, pohodlné křeslo, klidný víkend. A pak jsou mezi námi tací, kteří se nechají přemluvit čtyřnohým parťákem a dobrovolně vyrazí na více než pětadvacetikilometrový dogtrekking. Přesně tak vznikl náš první start na akci Pojizeřím za sluncem 2024.
Moje spoluběžkyně, navigátorka, trenérka a zároveň nekompromisní motivační koučka se jmenuje Čiki. V době závodu jí bylo teprve rok a půl, takže energie měla na rozdávání. Já mám o něco více životních zkušeností, konkrétně přes 55 let, a energii už musím dávkovat podstatně opatrněji.
Startovalo se z Plání pod Ještědem a trasa vedla krásnou krajinou v okolí Ještědu, aby se nakonec zase vrátila tam, odkud jsme vyrazili. Na papíře to vypadalo jako příjemný výlet. Na papíře totiž nikdy nejsou vidět kopce, únava ani skutečnost, že kilometr je někdy podezřele dlouhá jednotka.
Počasí bylo spíše chladnější. Na startu jsme si říkali, že by mohlo být o pár stupňů tepleji. Po několika kilometrech jsme ale změnili názor. Jakmile člověk začne stoupat do kopce a za pasem má psa plného elánu, zahřeje se velmi rychle. Zatímco ostatní řešili vrstvy oblečení, my jsme postupně zjišťovali, že pohyb v přírodě poskytuje topení zdarma.
Čiki od začátku ukazovala, že na výlet nepřišla. Přijela podat sportovní výkon. Každý kopec zdolávala s nadšením, které bych si rád alespoň občas vypůjčil. Když jsem měl pocit, že bych si mohl na chvíli odpočinout a rozjímat nad krásou krajiny, Čiki mi připomněla, že jsme sem přijeli chodit, a tak jsme chodili.
Mladší ročníky nás průběžně předbíhaly. Někteří kolem nás doslova prolétli. Naštěstí nás to nijak nerozhodilo. Jednak jsme věděli, že závod není jen o rychlosti, a jednak jsme si byli vědomi určitého věkového handicapu. Když vám uteče do kopce někdo o dvacet let mladší, není to ostuda. Spíš potvrzení biologických zákonů.
Na trase jsme měli i speciální podpůrný prostředek – slivovici. Teorie byla jednoduchá. Trochu zahřeje, dodá energii a zlepší náladu. Praxe ukázala, že náladu skutečně zlepšila, ale s těmi ostatními účinky to nebylo tak jednoznačné. Nohy si zjevně myslely své a odmítly spolupracovat podle původního plánu.
Jak přibývaly kilometry, začal jsem chápat skutečný význam slova „vytrvalost“. Více než 25 kilometrů je vzdálenost, která se na monitoru počítače nebo v mapě zdá docela rozumná. Ve skutečnosti je to pořádný kus cesty. Naštěstí jsem měl vedle sebe Čiki, která nejevila ani náznak únavy. Místy jsem získával dojem, že zatímco já se snažím dostat do cíle, ona si užívá odpolední procházku.
Poslední kilometry byly především o silné vůli. Nebo přesněji řečeno o tom, že mě Čiki doslova dotáhla do cíle. Kdyby se tehdy rozdávaly medaile za tahání psovodů, měla by ji zcela zaslouženě na krku ona.
A pak přišel cíl. Ten nádherný okamžik, kdy člověk ví, že už nemusí nikam stoupat, nikam spěchat a že všechny další kroky povedou maximálně k občerstvení. Naše společné úsilí nakonec stačilo na skvělé 14. místo. Náš první společný “dogtrekking“ výsledek nám udělal opravdu velkou radost.
Oslava v cíli pro mě byla jednoduchá a zasloužená, dal jsem si pivo. Čiki samozřejmě zůstala u vody, ale podle jejího výrazu bylo jasné, že je se svým výkonem spokojená, stejně tak jako já.
Skutečné vyúčtování však přišlo až druhý den ráno. A vlastně i třetí den, možná i čtvrtý. Nohy mě bolely způsobem, který mi připomněl svaly, o jejichž existenci jsem dosud neměl tušení. Každé vstávání ze židle se stalo malým sportovním výkonem. Čiki naproti tomu vypadala, že by si celou trasu s chutí zopakovala hned znovu.
Přesto na ten den vzpomínám moc rád. Krásná krajina kolem Ještědu, skvělá atmosféra, společný výkon a pocit, že jsme to spolu zvládli. Právě o tom dogtrekking je. Nejde jen o kilometry a výsledky. Jde o společně strávený čas, důvěru mezi člověkem a psem a o zážitky, na které se nezapomíná.
A protože člověk rychle zapomínána bolest, začínáme se chystat i na letošní ročník 2026. Čiki bude jen několik týdnů po odchování štěňat, ale znám ji dost dobře na to, abych věděl, že její nadšení rozhodně menší nebude. Otázkou zůstává pouze to, zda budu stíhat já. Pokud ano, věřím, že nás na trase opět potkáte. A je docela možné, že mě Čiki do cíle dotáhne stejně jako minule.
Loňský ročník jsme museli vynechat. Ne snad kvůli nedostatku chuti nebo odhodlání, ale protože psovod si pořídil zlomenou nohu. Čiki tehdy můj zdravotní stav nesla velmi statečně, ale jsem si jistý, že kdyby mohla rozhodovat sama, vyrazila by na trasu i beze mě.